Rozhovor s Kryštofem Trubáčkem

Seznamte mě s anděly

Mrzí mě, co jsem nedokázal, říká akademický malíř Kryštof Trubáček

Ještě nedávno spal akademický malíř a sklář Kryštof Trubáček jen pár hodin nad ránem, jinak plně zaujatý svou „Maříží“ – keramickou dílnou, jejímž je duchovním otcem, které upsal duši a obětoval všechnu energii. Teď sedí ve stínu zahrady branického ateliéru, pozoruje dvouletého syna Edmunda a přemýšlí, co by mu chtěl jednou říct. Barevný africký slamák, jejž si za studií přivezl ze Sahary, milosrdně skrývá pohublou tvář a žluté oči. V dlouhém modrozeleném hábitu z Asuánu, který nosí, protože už na těle nic jiného kvůli hroznému svědění nesnese, vypadá uprostřed horkého května jako beduín z africké pouště. Poté, co vloni absolvoval jednu z nejtěžších transplantací – transplantaci jater –, po které přišly další komplikace, Kryštof bojuje o život.

“Zapomeňte na svou chorobu, zapomeňte, že vás něco bolí, na to se úplně vykašlete a dejte si úkoly tak na tři sta milionů let dopředu, radí mi léčitelé. Seznamte se s anděly a oni vám řeknou, co je potřeba dělat. Tam si myslíš, že tomu rozumíš, ale přijdeš domů, svědí tě a bolí celé tělo… Kde mám pak hledat sílu, abych nemoc přemohl?”

Bojíte se toho, co přijde?

Strach vyloženě nemám. Vycházím ve svých názorech z jakési nesmrtelnosti a pozitivního náboje života, který pramení z celistvosti vesmíru. Vesmír je nedělitelný, nezničitelný, nemá cenu si z něj brát jenom kousek. Musíš ho vnímat celý. Je plný energie a jde o to, jak ji využít. Ten pocit si s sebou nesu už od gymplu, především z kursů kreslení u Vráti Plačka, kde jsme s přáteli debatovali o smyslu života. Jednou v létě to vyvrcholilo takovým intenzivnějším ponorem do problému, následkem čehož jsem skončil v blázinci. Tam to ze mě pomocí injekcí vyhnali. Nicméně, když si pak táta pro mě přijel a ptal se, jestli si pořád myslím to samé, řekl jsem: Jo. Furt si myslím to samé.

A co to bylo?

Takové absolutní uvažování o hmotě a o duchu. Třeba, že hmota je všechno, a tím pádem můžeš jíst všechno, protože ze všeho získáš trochu energie k přežití. Šel jsem později k psycholožce a řekl jí: Dneska v noci jsem přečetl perfektní knížku a navrhuji, že bych ji tu před váma snědl. Ona kývala hlavou: Dobře dobře, zkuste to nějak zvládnout a přijďte znova. Bylo to takové extempore mezi sedmnácti a osmnácti. Pak jsem úplně v klidu odmaturoval a svou touhu po intenzivních prožitcích ukrotil. Nicméně ten hlavní pocit sounáležitosti s vesmírem je stále přítomen. Někdy silněji, někdy slaběji, ale čerpal jsem a čerpám z něj doteď. Je pro mě silným zdrojem radosti, štěstí i lásky.

Vzpomenete si na svá první umělecká díla?

Byly to takové hříčky. Po gymplu, protože jsem se na akademii šestkrát nedostal, jsem bydlel v mámině ateliéru na Vinohradech a tam jsem si v malém akváriu vytvořil krajinu z kamenů. Postavil jsem do ní dětské panáčky, zalil to trochou vody, takže vznikly nádherné ostrůvky, a nakonec jsem posypal celou hladinu nejrůznějšími semínky. Už to vypadalo hezky. Za týden vyklíčily malé rostlinky a měl jsem kouzelnou zahradu. No a pak jsem třeba na pár dní odjel pryč, akvárium vyschlo a všechny ty rostliny zahynuly. Popadaly po kamenech, přilepily se na panáčky. V akváriu nastal takový všeobecný zmar a zase to bylo krásné.

Proč jste vlastně začal malovat velbloudy?

Není to o velbloudech a o pouštích, ale o dojmech, které člověk má, když stojí v nekonečným prostoru uprostřed Sahary a ví, že na všechny strany je pět set kilometrů kamení a písku. Nejsou tam stromy, kytičky, lístečky, větvičky, ptáci, žádná civilizace, nic… jenom prázdnota. To na mě působilo strašně dobře a o tom také jsou mé obrazy. Jde vlastně o obecný princip, vyjádřený pomocí pouští a stylizovaných velbloudů. Proto nemají žádné detaily. Jsou to jen takové znaky.

Kdy jste se dostal do pouště?

V roce 1987. Během studijní stáže v Paříži mě v Louvru okouzlila nádherná sfinga, a tak jsem si z Francie udělal výlet do Izraele a do Egypta s asi tisícikilometrovou odbočkou do oáz Sahary. Celý den jedeš pískem a najednou je uprostřed nekonečné pouště zahrada se zelenou loukou a plná palem, kde je absolutní vlhkost a stín. Cítíš se tam nádherně. Má to svou kulturu, náladu a rytmus, který mi dodnes zůstal v paměti. Jedna se jmenovala Fra-Fra. Mezi domy nechodili turisté ani nejezdila auta. Panoval tam starobylý harmonický duch a čas ubíhal pomalu. Znovu jsem byl v poušti o čtyři roky později, když jsme dostali možnost vystavovat v Jeruzalémě. Ty dvě návštěvy, které dohromady daly necelé dva měsíce, byly pro mou tvorbu na léta naprosto rozhodujícím zážitkem. Dodneška z nich vyrůstají nápady pro obrazy, kresby, bronzové a skleněné plastiky. Dokonce na dlouhou dobu to ve mně zůstalo až skoro jako zábrana tvorby něčeho jiného.

 

 

 

 

 

 

 

Jak se zrodila Maříž?

Keramiku jsem si pro sebe a své známé dělal už v 70. letech, ještě před studiem na pražské Vysoké uměleckoprůmyslové škole. Maloval jsem hrnky hodně barevné, nejdřív abstraktní motivy, potom zvířata. Dlouho jsem se tím i jako student přiživoval hlavně před Vánocemi. Postupně zájemců přibývalo, najímal jsem si točíře. Pak přišel rok 1991, kdy velikou shodou náhod vznikla Originální autorská keramika, známá pod názvem Maříž.

Pracují pro vás desítky výtvarníků. Co je spojuje a vytváří tak ten typický, nesmírně pozitivní duch maleb?

Používáme veliké spektrum barev. Když se podíváš po obchodech, keramici jsou v barvách střízliví, spíš sázejí na materiál a tvar. U nás je to jednoznačně sázka na malířský design. Naše tvary jsou jednoduché, aby nebyly komplikace pro kresbu. A pak věnuji ohromnou péči začátečníkům. Musí se jim na každém hrnku doslova prstem ukázat, co je špatně. Každý týden nebo čtrnáct dní se někdo ozve a zkouší to, ale odpad je ohromný. Nepovedené kusy rozbíjíme a házíme do popelnice. Tím vyhrožuji i ostatním malířům, když se nesnaží. Položím kladivo na stůl a říkám: Jestli se nezlepšíš, všechny tvoje hrnky tady rozmlátím. Zároveň mám deset malířek, kterých si nesmírně vážím, a dneska už jsou možná lepší než já.

Z čeho máte v životě největší radost?

Těší mě každý hezký hrnek, stejně jako když se namaluje dobrý obraz. V tom rozdíl nevidím. Nejdůležitější je, ať člověk dělá, co dělá, aby to dělal naplno s nadšením a láskou. Je potřeba najít i sílu dělat věci, které jsou nepříjemné, ale správné. Proto mi doktoři říkají, ať se vyrovnám s lidmi, se kterými jsem měl v minulosti nějaké potíže, což se lehko řekne, ale těžko dělá. Myslím, že v tomhle člověk za život napáchá hromady chyb – a to je to, co považuji za velmi podstatné a co bych se měl pokusit i v sobě vyčistit.

Slyšíte nějaká andělská sdělení?

Minulý týden jsem se pokoušel o sobě přemýšlet v klidu kláštera ve Vydří. Ve spánku ke mně mluvil anděl Daniel a varoval mě, abych nesázel na léčitele. Jinak mám sny spíš strašné. Zdá se mi třeba, že mi nad postelí parkuje vrtulník. Metr padesát nad hlavou. Nebo se mi u lůžka zjevuje bedna. Probudím se, jestli nejsem magor, a bedna nikde. Pak zavřu oči a bedna je tam zase… ale žádný symbol v tom nevidím. Jenom mě otravuje ve spaní celou noc bedna.

Věříte, že tu člověk po smrti někde je?

Poměrně nedávno jsem se klonil k názoru, že prach jsi a v prach se obrátíš, ale klasická medicína mi ukázala něco jiného. Když mi řekli, že se mnou z jejich pohledu už nemohou nic dělat, vypadalo to asi takhle: stoupáš, stoupáš a najednou je strop, ale přitom cítíš, že tady ještě něco je. Ale co, nemám sebemenší tušení.

Co byste chtěl svému synovi Edmundovi jednou říct?

Co neuděláš srdcem, ani nedělej, to nestojí za to. Některé věci jsou trvale dobré a některé trvale špatné. A trvale setrvávat na těch chybných ti vytvoří trvale pokřivenou osobnost. A nepomůžeš si tím, že se budeš učit matematiku nebo s počítačem nebo čertvíco, ale že se pokusíš si zlo a dobro uvědomit a začneš na sobě pracovat.

Co vás v životě nejvíc mrzí?

Mrzí mě, co jsem nedokázal a už možná nedokážu. Mrzí mě, že jsem někdy ublížil rodičům a ty chyby už se nedají vzít zpátky. A opravdu nejvíc mě mrzí právě to, že jsme si nikdy s Edmundem nepromluvili. Je zatím moc malý. V téhle chvíli ještě nějakou šanci mám, ale čas běží rychle, orgány mi přestávají fungovat… Sedm měsíců jsem tomu na plný pecky věřil, přemlouval jsem se, že to ustojím, a pak přišla sekyra a řekla ne, to je celý blbost. Samozřejmě se snažím stále něco dělat, ale ono se těžko rozpoznává, jestli je to ta síla, nebo zase jenom nějaký přelud, který si člověk vytvoří, aby se ukonejšil. Na světě je šedesát podobných případů jako můj, ale ani jeden velký úspěch. Nevím, možná se mi to ještě povede… anebo si aspoň zformuji duši do nějakého stavu, ve kterém přestoupím prostě dál.

Dana Emingerová

MF Dnes, 10. června 2000